11. 9. 2021
K příležitosti 20. výročí od události o významu solidarity, svobodě a životě dnes po 11. 9. 2001
V roce 2000 jsem poprvé strávila letní prázdniny na Floridě a po roce jsem se tam vrátila na pracovní stáž. S tehdejším partnerem jsme přiletěli v pátek. Víkend jsme strávili aklimatizací a ráno v úterý 11.9. jsem partnera vezla na letiště, neboť ho čekala pracovní cesta do Kanady. Ten den jsem ještě neměla stáž zahájenou, takže jsem po návratu do bytu pustila televizi kolem 8:50, tedy čerstvě po nárazu prvního letadla do obchodní věže World Trade Center v New Yorku. Záznam s titulky běžel na více stanicích, přesto jsem nemohla uvěřit tomu, že se nejedná o natáčení nějakého katastrofického filmu.
Trvalo mi dobrých pár minut, než mi s tehdejší znalostí angličtiny došlo, že to není reportáž z natáčení, ale záznam skutečnosti v reálném čase… Byla jsem sama doma, telefony zbrzka vypověděly službu přetížením sítě. Snažila jsem se dovolat rodičům do ČR, abych informovala, že jsem v pořádku. Ten den totiž také přiletěl prezident Bush za svým bratrem Jebem do mého města, tedy rostla i má nervozita, co se bude odehrávat v dalších minutách. Měla jsem za to, že jsem svědkem počátku další světové války… Jak víme, nakonec havarovala celkem 4 letadla, v důsledku nehod, požárů budov a jejich zřícením zemřelo na 3000 lidí. Tisíce raněných, příbuzných a známých obětí atentátů prožívalo silné trauma. Po nástupu na stáž někteří kolegové přišli o příbuzné či známé, a celý můj roční pobyt v USA se nesl v duchu tragédie tohoto přelomového dne světových dějin.
Měla jsem příliš volného času, kvůli časovému posunu bylo velmi těžké udržovat kontakt s rodinou i přáteli v ČR, vytvářet nové vazby či dokonce přátelství nebylo vůbec snadné. Na druhé straně prožívaná solidarita a sounáležitost s rodinami obětí nebo jejich známými byla natolik intenzivní, že dodnes pociťuji k této pestré zemi hmatatelné pouto.
Možná tato životní zkušenost dvacetileté holky a sdílené trauma v cizí zemi přispělo k tomu, že si mnohem více vážím svobody, solidarity a lidské soudržnosti. Proto je pro mne zásadní, že jsme členy EU, NATO a dalších mezinárodních společenství, že na různých úrovních spolupracujeme a pomáháme tam, kde se bez mezinárodní pomoci neobejdou. Vážím si toho, že mohu (alespoň zatím) žít ve svobodné zemi, ačkoliv vnímám mnohé nedostatky. Zároveň je i díky zkušenosti z 11. 9. 2001 zřejmé, že bezpečnostní rizika v cizích zemích se nevyplatí podceňovat. Potřebujeme osvícené politiky a odborníky na mezinárodní bezpečnost, abychom společně dokázali bránit světovým krizím, ať už na poli politiky, ohrožení přírodních zdrojů nebo jen fanatického terorismu.
Jana Krumpholcová
