1. 9. 2021
Jana Krumpholcová, zastupitelka Strany zelených v Mladé Boleslavi a ve Středočeském kraji, založila Lesní školku v Mladé Boleslavi a nyní působí na učilišti. Poskytla rozhovor o své práci na střední škole i v pozici předsedkyně školského výboru kraje Institutu pro péči o kulturní a intelektuální dědictví, z.s.:
Po delší odmlce bychom se rádi v nové sezóně zaměřili převážně na téma duševního zdraví, které bylo více a více zmiňováno během koronavirové pandemie. Slovo má mladoboleslavská politička Jana Krumpholcová, která doslova vplula do učňovského školství, kde se jako pedagožka našla. Snaží se popsat proměny jednání studentů, poukazuje na nemožnost normální výuky a pouhé on-line komunikace. Jasně pojmenovává dopady odloučení: „Někteří žáci neskutečně dlouhé měsíce nemohli být adekvátně zapojeni do vzdělávání kvůli nedostupné technice či internetového připojení, a to až třeba do jara 2021, tedy celý jeden rok života!“ Nehovoří pouze o problému kovidu, ale i o limitech školství, které bylo v minulosti rozvinuté, případně projevech těch, kteří tyto školy navštěvují.
Dialog byl natočen v době koronavirové v Mladé Boleslavi
… Duše mladého člověka …
MS: Působíte jako učitelka. Jaká je duše mladého člověka, jenž se dal na učení?
JK: Mám za sebou teprve rok na učilišti. Jde o generaci lidí, kterou jsem neměla možnost potkávat. Mám ale ráda výzvy a u téhle věkové kategorie jsem cítila největší potenciál něco ovlivnit. Byl to hektický rok nasycený poznáváním nejen mladých lidí, ale i nového pracovního prostředí. A jak ukázala kovidová krize, na distanční vzdělávání byly nejhůře připraveny právě odborné školy. Někteří žáci neskutečně dlouhé měsíce nemohli být adekvátně zapojeni do vzdělávání kvůli nedostupné technice či internetového připojení, a to až třeba do jara 2021, tedy celý jeden rok života! Objevily se tak v plné nahotě sociální a jiné rozdíly mezi rodinami žáků, mnohde situace přerostla v nepříjemná dramata – psychické kolapsy, rozvoj duševních poruch, úmrtí rodičů, odchod od rodiny a podobně. U většiny z nás vychází potíže jednotlivce z problémů v rodinách, na učilišti je však pestrost hodnot a životních postojů značná.
MS: Jak moc se rodinné zázemí žáků učiliště liší?
JK: Máte ekonomicky postavené rodiny, které se rozpadají, sociálně slabé rodiny, početné rodiny s více dětmi, kde schází technika a internetové připojení při zapojení více sourozenců kolísá. Žáci jsou třeba v péči prarodičů nebo mají výrazně mladší sourozence na starost během dne. Značný rozdíl jsem zaznamenala u žáků z vesnic oproti rodinám ve městech, kde dostupnost čehokoliv je lepší.
MS: Je v dnešním světě vůbec možné vstupovat do duše mladistvých?
JK: Asi jde o sen pedagoga, který práci bere vážně. Snažíte se o to, aby mladý jedinec i z horších podmínek měl dobrý život, a toužíte mu pomoct, třebaže víte, že se mu mnohé nedaří, necítí se uspokojen, případně se necítí přijat. Rychlost navázání důvěry třeba závisí i na tom, jestli jde o extrovertní či introvertní typ žáka, jelikož školský systém preferuje extroverty a introvert má trochu horší pozici.
MS: Co zhoršenou pozicí konkrétně myslíte?
JK: Velký kolektiv třídy nemusí introvertům vyhovovat. Když se na něco ptáte, mají větší ostych, mohou si méně důvěřovat, jsou citlivější na věci, které extrovert nemusí vůbec zaznamenat. Stala jsem se třídní u prváků, kteří se viděli poprvé v životě, v neznámém prostředí, s mnohem větším tlakem na osobní odpovědnost než byla na základní škole. Máte zájem, aby se každé dítě cítilo přijato, aby se cítilo komfortně v prostředí třídy, v kolektivu. Zároveň se tam objevují jedinci, kteří do třídy nepatří. Sžívání a poznávání spolužáků navíc zkomplikovalo distanční vzdělávání.
MS: Co pro vás znamená „nepatřit“ do třídy? Můžete to rozvést?
JK: Jde například o konfliktní povahy žáků, kteří nemají zájem o studium a dávají to najevo arogancí, žáci, kteří si nevybrali vhodný obor, mají osobní problémy nebo nemají dobře ukotvené hodnoty.
MS: Uvádíte spojení – „nemají dobře ukotvené hodnoty“. Nejde o velký nárok na zrajícího člověka, který se v těchto letech hledá?
JK: Pro lepší představivost budu konkrétní. Ve třídě mohou být žáci, kteří třeba ani nedokončili 9 let základního vzdělání, mají výchovné či vzdělávací problémy, různé diagnózy a podobně. Můj první den na učilišti jsme se věnovali seznamování při venkovních hrách, které s učiteli připravovali starší žáci školy. Jenže v malém kolektivu třídy se sešli ti, kteří se znali z minulosti a vůbec se nesnesli. Jeden byl extrémně vznětlivý, někdo odmítal na čemkoliv spolupracovat, další naopak mírnil situaci díky obrovské empatii. Na závěr dne mi volal žák, že byl v průběhu aktivit okraden. V extrémních situacích nejlépe prověříte nejen své schopnosti, ale dozvíte se o svých svěřencích během jediného dne opravdu mnoho.
MS: Působíte na učilišti poblíž Mladé Boleslavi – máte tam pět oborů a vy vedete třídu, kde se učí budoucí zahradníci. Kam směřují tito mladí? Neříkají si: není lepší zapustit kořeny v blízké automobilce?
JK: Často vám to řeknou na rovinu, někdy to vyplyne ze situací. Přiznejme si – kdo z nás v mládí věděl, co se sebou? Někteří během času zjistí, že v oboru nemohou působit, poněvadž to nezvládnou třeba ze zdravotních důvodů nebo na obor nestačí. Setkáváte se s lidmi, kteří vzdělání nepovažují za prioritu, ale jen za přechodný stupeň života, kdy mohou mít naivní představy o své budoucnosti a možnostech. Během studia je jim hrazeno zdravotní a sociální pojištění a do práce je to netáhne, nebo naopak pracují už od nízkého věku a mít peníze se jim zalíbilo. Někdo předčasně ukončil studium, aby třeba finančně pomohl rodině.
MS: Jak se pedagog dostává blízko k nitru studenta, aby viděl jeho potřeby?
JK: Usiluji o partnerský vztah s žáky, kdy buduji důvěru, abychom případné problémy nejdříve dokázali řešit spolu. Snažím se dávat najevo, že mne žáci zajímají. Upřímně usiluji o dobrý vztah mezi námi, a to i s komplikovanými typy povah. Úspěšné podchycení a vyřešení konfliktu je dle mého důležitější než předání vědomostí a odsunutí řešení problému na později. Zkrátka uhasit pomyslný oheň je potřeba co nejrychleji, aby si žák uvědomil vlastní odpovědnost za své činy.
MS: Netoužila jste spíše působit na gymnáziu s ekologickou orientací?
JK: Paradoxně ne, protože jsem intuitivně cítila, že u učňů mohu být více nápomocná nadhledem v jistých situacích. Ráda vyhledávám jinakost a výzvy. Na učilišti se setkáte se studenty různého naturelu i z odlišných sociálních prostředí. Hledání výzev a využití životních zkušeností mne přivedlo jak do politiky, tak i na učiliště.
MS: Mohu si vás představit jako Davida bojujícího s Goliášem?
JK: Být sólistou je náročné. Jsem týmový hráč, který má rád pokroky, proto ráda spolupracuji v různých uskupeních a inspiruji se schopnějšími.
MS: Jak se propojuje vaše politické a pedagogické úsilí?
JK: Na kraji, pod který střední školy spadají, jsem zastupitelkou a předsedkyní školského výboru, kde se mi nabízí možnosti být součástí hybných sil. Ráda s žáky debatuji, zajímá mě, čím žijí a co si myslí, a nutí mě to přemýšlet, jaká generace nám vlastně roste pod rukama a jak jí třeba pomoci. Zkušenosti pak mohu přetavit v konkrétní zlepšení.
MS: Využíváte diskusi s žáky k sebezdokonalení a rozšíření pohledu na studovaný obor?
JK: U učňů se propojuje teorie s praxí, kdy týden jsou ve škole a další týden se věnují praxi ve svém oboru. Snažím se do výuky zahrnovat aktuální témata, třeba o klimatické změně a jejím dopadu na obor zahradník či farmář. Debatujeme o potenciálních problémech i řešeních pro daný obor.
MS: Touží vaši studenti o takové obohacení?
JK: Dotazník vyplněný na konci roku mi poskytl zpětnou vazbu – a byla pozitivní. Na své žáky se upřímně těším.
MS: Zpětnou vazbu jste dostala za dlouhé období on-line výuky, která limituje, že?
JK: U starších ročníků byla distanční výuka vůbec nejdelší, a nutno přiznat, že na žácích zanechala znatelnou újmu na psychické kondici. S třídami jsem se měla možnost narychlo seznámit během září, od října však nastoupila on-line výuka. U nejvyšších ročníků jsme se potkali skoro až u závěrečných zkoušek na konci školního roku. Uvědomme si, že nezanedbatelný podíl učňů nemá vhodné technické vybavení pro distanční vzdělávání, tedy studium se jim komplikovalo víc než žákům jiných typů škol. Jak byste motivoval ke studiu ty, které jste sotva zahlédl a nezapojují se do distanční výuky? To byla skutečná výzva!
… Jít, nebo nejít na učiliště? …
MS: Může být studium na učilišti vnímané jako poslední volba?
JK: Na učilištích najdete i inteligentní žáky, kteří třeba měli smůlu už během základní školy. Tím dostali stigma „neprospívajících žáků“. Důvody neúspěchu mohou být různé – rozvod rodičů, šikana, specifická porucha učení, násilí v rodině, ekonomická situace nebo zdravotní problémy v rodině atd. Pokud žáci nenašli oporu ve škole, v rodině či u odborníka, problém šel s žákem na střední školu. O to důležitější v těchto případech vidím přijetí jedince ze strany učitelů jako sobě rovného právě na střední škole, kdy však jasně deklaruji pravidla spolupráce.
MS: Nezatvrdí se takový žák proti autoritě a proti vzdělání obecně?
JK: Někdy jsou bohužel problémy tak závažné, že spolupráce už není možná, a kovidová omezení opravdu problematickým jedincům ještě více ztěžovala situaci. Vždy jsem v kontaktu s rodinou žáka, někdy však i např. s OSPOD nebo dalšími odborníky, abychom daný případ konzultovali a co nejlépe vyhodnotili. V citlivém období puberty může obyčejné pochroumané sebevědomí žáka vhodným přístupem spravit vnímavý učitel, školní psycholog, vedoucí kroužku nebo i kamarád, u mladistvých to bývá někdy i láska. Přála bych si proto, aby každá škola měla důsledný systém, jak žáky podporovat, zdravě vést k osobní odpovědnosti a v případě potíží situaci efektivně řešit. Musíme proto velmi dobře vybírat zejména osobnost ředitele školy, který zvládne motivovat i pedagogický sbor a dokáže spolupracovat s externími partnery.
MS: Nenacházíte o to více své místo na učilišti?
JK: Možná se v tom potkává i má rekvalifikace na koučku, kde uplatňuji motivaci i dovednost vést lidi, hledám dobrou stránku člověka a na ní stavím. Právě na učilišti mám velké pole působnosti.
MS: Jaké je to být při člověku, aby impulsy vzdělávací i socializační jedince rozvíjely?
JK: S konkrétním člověkem trávíte čas mimo běžný rozvrh, kde neformální debatou citlivě zjišťujete podstatu problému a společně hledáte vhodné řešení. Právě tím se dotýkáte jeho nitra.
MS: Zažila jste tento přístup u kantorů během vašich studií na gymnáziu?
JK: Od dob mých studií se změnilo mnohé – současný vzdělávací systém se mi zdá více odlidštěný kvůli všeobecnému tlaku na výkon, kariéru, peníze. Jsme přesycení informacemi a instantními zážitky virtuální reality, máme omezené možnosti přirozeného pohybu a času být jen tak v klidu sami sebou nebo s kamarády. Dřív bylo zážitkem být spolu, dnes je zážitkem hrát online hry. Dřív kantor diktoval a žáci psali, dnes je vše na internetu a učiteli zabere příliš mnoho času vyplňování úmorných dokumentů. I role učitele se proměnila.
MS: Jak se díváte na schopnost adaptace? Právě COVID člověka přitlačil jiným vzorcům chování.
JK: Koronavirus nám přinesl mnoho nového. Pedagogové se museli chtě nechtě přizpůsobit distanční výuce, což znamenalo technizaci výuky. Státní správa v řešeních zaostávala, naopak nápomocné byly různé organizace. Kovidová éra odhalila problémy pod povrchem, o nichž se do té doby příliš nemluvilo. Dost lidí kvůli neúnosnému tlaku mění svou profesi, a to včetně pedagogů, což mi potvrdila i inspektorka po návštěvě mého vyučování. Díky vlastnímu průzkumu mezi žáky mohu potvrdit, že i oni by rádi viděli změny ve vzdělávacím procesu, aby jim to celé dávalo smysl. Myslím si, že člověk je velmi přizpůsobivý tvor, ale klíčové je, jestli má v procesu změn k dispozici pomocnou ruku. Jestli vás k poznání světa vede laskavě, nebo jestli na tvrdo něco přikážeme, zakážeme. Vím, že situace byla velmi náročná pro každého z nás. Sama na sobě jsem to pociťovala a o to empatičtěji jsme se snažila přistupovat k mým žákům. Jako pedagog jsem se snažila studenty nepřetěžovat, ale zatěžovat je úměrně jejich možnostem, situaci i rozpoložení.
MS: Nepřetěžovat ostatní v přetížené době?
JK: Možná paradox. Mám tři děti na prvním stupni a během on-line výuky jsme nemohli být každý v jedné místnosti, protože tolik místností doma nemáme. Fungovala jsem na počítači od rána do noci. Když mé děti spaly, s žáky jsem konzultovala třeba jejich osobní problémy. Řešila jsem, jak nalézt čas sama pro sebe, třebaže se ráda rozdávám. Novou energii nejlépe čerpám při výletech do přírody a často si připomínám vlastní hranice, abych nevyhořela.
MS: Je důležité, aby mladí dostali základní informaci: Zde existuje někdo, na koho se mohou obrátit.
JK: Celý školní rok jsem svým žákům dávala najevo, že mi nejsou lhostejní. Díky tomu se mi hlavně v druhém pololetí ozvaly děti, které potřebovaly akutně řešit nějaký problém nebo se mi svěřily se svým trápením. Byla jsem ráda, že pomoc vyhledali, nejhorší je zůstat na problém sám. Vytvořila jsem dotazník na sociální život mladistvých nejen v koronavirové době, kterým se prokázalo, že izolace a s ní související eskalující psychické problémy nabraly u mnohých učňů neuvěřitelných obrátek. Tuto skutečnost jsem přednesla na školském výboru kraje a vbrzku se podařilo připravit školení pro pedagogy a udělat metodiku pro učitele, jak s takovými žáky pracovat, jak jim pomoci. Je skvělé, že spolupráce ve středočeském kraji se daří. Také jsem žákům zprostředkovala informace ze skvělé kampaně za zlepšení duševního zdraví – Nevypusť duši. Nejdůležitější je totiž včasná pomoc, aby se problémy nedostaly do stádia, kdy jsou špatně řešitelné.
MS: Co student na webu nalezne?
JK: Při informatice jsem studenty vedla k vyhledání informací na tomto webu o duševním zdraví, kde najdete spoustu zajímavých tipů pro děti, rodiče i pedagogy. Žáky jsem vyzývala, aby mi napsali, jaká problematika je nejvíce zaujala a proč? Jakým způsobem by – podle nich – relevantní informaci šířili dál pro ty, kteří je opravdu potřebují?
MS: Jak moderní technika proměňuje mysl člověka? Je s ní srostlý, případně jak moc je s ní srostlý?
JK: Jak kdo! Ve škole se setkávám s obrovskými rozdíly. Technika mi nevadí, ale přiznávám, že sama mám obtíže s provedením „digitálního detoxu“. Interakce i po sociálních sítích mne baví, nicméně stále musím hledat zdravou míru komunikace. Přiznávám, že občas mi vzácné chvíle s rodinou nebo přáteli narušuje mobil a neustálá dostupnost. Je pro mě asi těžké najít rovnováhu mezi odpovědností za mé profesní role a právem na soukromí a volný čas.
… K odpovědné politické realitě …
MS: Jak jsou žáci střední školy konfrontováni s politickou realitou?
JK: Politické impulsy jsem sama od sebe do výuky nepřinášela, nicméně žáci mne poznali v kampani a zajímali se o mé postoje. Formou diskuse usiluji o to, aby si mladí tvořili názor sami. Ptám se jich na to, co si o problematice myslí a co o ní ví, kde shání informace, jak poznají dobrý zdroj informací.
MS: Považujete mladé lidi za snadno ovlivnitelné?
JK: Upřímně – nevím to. Možná za pár let mi přijde zpětná vazba k tomu, co sem se jim snažila přinášet. Někteří jsou zvyklí dostávat jasné instrukce a podle toho konají, mé vlastní děti jsou však svéhlavé, proto mě nutí spolupracovat jiným způsobem. Většinu z nás asi nejvíce ovlivňuje rodinné zázemí a její hodnotové nastavení.
MS: Snažíte se, aby výuka byla občanská, uvědomělá?
JK: Snažila jsem se, abychom naplnili požadované osnovy, a také jsme probírali to, co je baví, jejich vlastní témata. U farmářů jsem učila angličtinu a o hospodaření jsme konverzovali nad zahraničními videi z oboru. Ti, kteří se spojí prostřednictvím internetu s anglicky mluvícími skupinami či jednotlivci, mají širší rozhled a jsou v hodinách zdatnější. Někteří žáci nezískali dostatečné znalosti na základce, takže vždy začínám vlastně úplně od začátku. Je nezbytné brát ohledy na slabé i silné, aby se nikdo necítil opomíjen. Hledáte rovnováhu v zapojení všech do výuky, a snažíte se probouzet zaujetí.
MS: Těší se tento student na školu? Nahlédla jste právě těmto do jeho „já“?
JK: Vycházím ze své zkušenosti. Studenti se zapojovali do on-line výuky, komunikace s nimi mne baví, i od žáků mám dobrou zpětnou vazbu. S některými jsem během roku navázala velmi intenzivní kontakt a komunikace s mladými je pro mne přínosem. S některými jsem měla možnost sdílet skutečná tajemství a silné okamžiky.
MS: Jak pedagogická činnost proměňuje vaši duši? Každý by přece nešel učit na učňovskou školu.
JK: Přiznávám, že tato profese mne velmi naplňuje a v práci s mladou generací vidím naději pro tento svět. Mnoho pedagogů pracuje srdcem a své profesi dává všechno, ale každý by se měl hlídat, aby do toho nedával více, než unese. Práce s lidmi je náročná a pro zdravý přístup k sobě je nutné hlídat si vlastní hranice. Měli bychom si uchovat dostatek energie pro sebe sama, aby člověk nepadl vyčerpáním. Kdo je často nemocný, organismus přetížil a dostatečně nečerpal potřebné síly. Zpětná vazba k vám vždy chodí, stačí jen svému tělu dobře naslouchat. I toto povědomí se snažím předávat dál.
MS: Jak se díváte na význam práce? Dnes žijeme v době, kdy se oceňuje především intelektuální práce a fyzická nemá takovou prestiž jako v minulosti. Mladí lidé si touží užívat.
JK: Při studiích gymnázia jsem se s fyzickou prací nesetkala. Já ji vnímám jako vhodnou duševní terapii především pro ty, kteří pracují hlavou. Účinně mohou ventilovat stres fyzickou prací, případně sportem či turistikou. Učiliště jsou v tomto ohledu skvělou cestou k rovnováze, pokud se jim podaří tento potenciál náležitě využít. Přála bych si, abychom pozvedli prestiž učňovského školství.
MS: Sama byste souhlasila, abychom v mládí prošli praktickými předměty a poté si dodělali školu teoretických znalostí?
JK: Vzhledem ke zkušenosti z covidové doby považuji proces vzdělávání za zkostnatělý. Pokud jakýkoliv typ studia chceme atraktivnější, musíme jej lépe „ušít na míru“ jednotlivci. To znamená výuku lépe přizpůsobit světu a výzvám, které nás čekají. Jsme zaměřeni na „biflování“ často zastaralých informací, jež jsou odtrženy od rychlých proměn současného světa, nebo se dají najít na pár kliků na internetu. Naopak informace neumíme dobře třídit a vyhodnocovat, což je důležité pro kterýkoliv obor. Ideálem by pro mě byla škola, kde se máme možnost pravidelně setkávat a poznávat společně vnější svět i za účasti externích odborníků, pomocí exkurzí, projektů mezi školami nebo partnerskými subjekty – to by pro žáky bylo podstatně přitažlivější než frontální výuka v předmětech, které si dobrovolně nevybrali. Máme však společnost zaměřenou na výkon. Obzvlášť v našem regionu jsme především „montovnou“, ačkoliv po psychické stránce mají lidští roboti omezenou životnost. V práci i ve školství bychom se měli více zaměřit na to, co každého z nás baví, v čem můžeme uspět a dělat pokroky, a přitom si udrželi dobré zdraví i psychiku.
MS: Snad mluvíte o zápalu, který člověk má v sobě živit, ne?
JK: Ano, abych mohla zapálit druhé, musím sama hořet. Když jste ale přetížený nadbytečnou byrokracií, množstvím žáků ve třídě nebo málo smysluplnou náplní výuky, hůř se vám motivuje druhé k práci. Například je nutné zredukovat rámcové vzdělávací programy, rozvrhy, předměty, které nejsou pro konkrétní obor klíčové, nechat žáky více si vybrat mezi předměty. Předměty se dají spojit v jeden s obecnějším přehledem, nové bychom měli otevřít. Zahradníkovi stačí například znalost trojčlenky, procent z matematiky, které se dají skvěle propojit s ekonomikou i chemií či fyzikou. Lze se v celoročním projektu zabývat praktickým řešením vlastního podnikání od byrokratických náležitostí při povolování živnosti, po stanovení rozpočtu, výběru dodavatelů i analýzy lokálního trhu, jestli by nové zahradnictví v okolí bylo pro dotyčného rentabilní. Žáci si za asistence pedagoga mohou informace zjišťovat sami, nebo určitý soubor informací mohou dostat připravený a učit se je porovnávat třeba se zahraničními zdroji, kontrolovat a vyhodnocovat, zda jsou stále platné a podobně. Je nesmírně důležité přenášet odpovědnost na žáky samotné, být jim průvodcem spíše než mentorem, který diktuje.
… Úsilí studentů …
MS: Jaké jsou cíle učňů? Mají ambice?
JK: Jak kdo. Kdo šel studovat obor kvůli rodinnému hospodářství, častěji projevuje zájem a někteří přímo nadšení zejména pro techniku. Co se třeba týká jazykové vybavenosti, doslova excelují hráči počítačových her se zkušenostmi z mezinárodního prostředí nebo mladí se zájmem o hudbu či cestování, je to však v každé třídě výjimka.
MS: Díky vašim slovům se mi vybavuje utrápená pedagožka z Obecné školy, která končí v „blázinci“ a nahradil ji přísný Igor Hnízdo.
JK: Vím, jde o nadsázku, ale během uplynulého roku bylo skutečně snadné se do pocitu naprosté frustrace dostat, a to nejen u pedagogů. Nejistota, neustálé změny v nařízeních a opatřeních, izolace, odpovědnost a strach o blízké působilo větší stres než během normálního školního roku. Ředitelům zabezpečujícím chod školy nebylo co závidět.
MS: Co by pro vás bylo limitující? Ptala jste se svého nitra, kolik ještě unesete?
JK: Zažila jsem pocit, kdy jste na hraně a už ani kapku navíc neunesete. Práci jsem vždy dělala do doby, dokud mne to bavilo a bylo kam se rozvíjet. Neměla jsem problém změnit práci či obor. Letos jsem věděla, že mne čeká extrémně náročných 10 měsíců, v nichž jsem šetřila síly, kde to šlo. Tím pádem jsem se vyhnula zhroucení a skutečně odstřihávala pomyslný metr, neb mé tělo už dávalo přetížení najevo. Věděla jsem, že budu mít volnější léto, kdy se mohu fyzicky i psychicky zotavit. Jsem-li vyčerpaná, vím, že se musím vyspat a dát si volno. I když mám pracovní sobotu, alespoň v neděli musím na čerstvý vzduch.
MS: Mezi námi žijí ti, kteří o víkendu jezdí nakupovat.
JK: To ne! Já volím cesty do přírody a s rodinou, abychom se opět stmelili. Nás covid stmelil! Nelituji, protože dělám, co mě baví, a jak nejlépe to dokážu.