16. 11. 2020
Každý z nás má někde svoje místo, svoji „srdcovku“, kam chodí, když je mu smutno, potřebuje se
nabít, potěšit se, vzpamatovat se ze špatného dne. Kam se vrací i po letech pro ten pocit, že je mu
tam prostě dobře. Zažil tam procházky s babičkou, první pusu, pak tam vodil své děti a nikdy ho to
místo nezklamalo.
Já mám takové, je to rekreační les na Sahaře. Má svou atmosféru , náladu, genius loci. A teď mám
strach, že o to vše přijde. Zjistilo se, že je tam hodně suchých stromů, které je potřeba kvůli
bezpečnosti pokácet. Prostě průřez v zájmu ozdravení lesa. Byla jsem se tam podívat a chtělo se mi
brečet. Úplně vymýcená místa, žádné prořezy. A to je jen začátek. Ten les ztratí svoji duši. A ta se
vysázením pár nových malých stromků neobnoví ani za 55 let. Necitlivý zásah, proč takhle?
Myslíte, že se taková místa dají lehce nahradit? Nedají. Jenže tohle nepochopí ten, kdo není spojený
s tímto místem od narození a kdo tam nežije celý život. Prostě se to tak udělá a hotovo. Ale člověk
se přece nemůže jen tak dívat, jak ztrácí to, na čem mu záleží!
Vím, že nejsem sama, kdo to vidí stejně. Nezbývá už moc času, kácení bude pokračovat.
Je to naše volba?
Dana Šubrtová